Jdi na obsah Jdi na menu

A jsme zase doma

Cestovali jsme s touhou poznat svět, zkusit si něco nového, naučit se jazyk, poznat nové lidi, kultury, najít nové přátele.. to všechno nám to dalo, ale k tomu ještě mnohem víc.

Když to vezmu z toho praktického hlediska, po cestě na Zélandu jsme potkali spoustu mladých Němců a Francouzů, 18.letých, kteří se hned po škole vydali do světa na zkušenou. Říká se tomu gap-year, je to tam teď strašně moderní, je to rok mezi střední a univerzitou. Mají stejný typ víz jako my - roční pracovně/prázdninové. Mohou cestovat, ale u toho legálně pracovat a vydělat si na to svépomocí. Tito studenti/absolventi mají možnost poznat jak funguje svět, naučit se jazyk, vyzkoušet si různé druhy práce v různě smíšených kolektivech, naučit se hospodařit s  vlastními penězi, které si opravdu těžce vydělají a musí tak zvážit, co si za ně koupí, jestli to propijí v hospodě nebo si ušetří a budou za to cestovat, jestli půjdou do restaurace nebo si raději sami uvaří. Poznají, jak fungují jiné země, jiné režimy, jiné systémy, jiné kultury. Mají čas si promyslet, co chtějí studovat, jestli vůbec. Nebo čemu se chtějí věnovat, co je bude bavit a naplňovat. Je to úžasná příležitost. Já vím, pro rodiče to je taky těžké, ale já bych to těm českým dospívajícím strašně přála, všem. A až se mě někdo zeptá, jedině mu takovou cestu doporučím, stejně jako jednou vlastním dětem.

 

A teď zpět, když to vezmu z toho filozofického hlediska...

Spoustu věcí jsem si uvědomila až na své cestě daleko od domova. Člověk víc pochopí sám sebe, má čas přemýšlet, udělá si obrázek, jak to funguje jinde. A mě tahle cesta naučila nejvíc ze všeho pokoře. Být šťastná za to co mám, za rodinu, kterou miluji a bez které bych nikdy nechtěla žít dlouho někde daleko. Za to, že žiju v Čechách, v moderní demokratické zemi, že žiju v krásné Evropě, za to, že můžu dělat co chci a být čím chci. Jediné, co k tomu potřebuji já je vůle a odvaha. Ale v podstatě můžu všechno. Nikdy dřív jsem neslyšela, že by mi někdo řekl: "Ani nevíš, jaké máš štěstí, že jsi bílá, že jsi z Evropy, že se´s narodila tam." A mají pravdu. Naše země je krásná a bezpečná. A pro ty, kteří stále hledí k sousedům, na tu jejich zelenější trávu, musím říct jediné - všude, všude na světě se musí pracovat, nikde nedostanete nic zadarmo a všude je ten chleba o dvou kůrkách.

Po cestě jsme slyšeli spoustu osudů a poznali spoustu lidí z Asie, jižní Ameriky i z ostrovů, kteří na Zélandu pracovali od rána do večera, 6 dní v týdnu, 3 roky a více bez jediného volna, jen aby mohli posílat peníze domů rodičům nebo dětem.  Byli od nich na dlouho odloučeni a jen pro to, aby jim pomohli. My jsme v podstatě zodpovědní sami za sebe a za své děti. My když přijdeme o práci, podpoří nás stát. Když potřebuju na operaci, nikdo mě nenechá umřít, protože mám slepák a nemám peníze na léčbu.  V důchodu nemusím být závislý na dětech, protože dostanu penzi a taky nemusím jít po šestinedělí do práce, protože mateřská neexistuje. Spousta věcí mě hluboce zasáhla a chtěla bych říct, že už nikdy nebudu tak ješitná jako dřív. Budu vděčná za to kde a jak žiji. Člověk může spoustu věcí zapomenout, když chce, když zavře oči a dělá, že to nevidí. Ale já nechci, chci žít v uvědomění, že se mám dobře a ráda bych, aby se měli dobře i jiní. Stále přemýšlím, jak to udělat, ještě sama nevím, ale já něco vymyslím... Protože silnější vždycky pomáhali těm slabším.