Jdi na obsah Jdi na menu

Cukety a Honey factory

Už je to pomalu měsíc, co jsme na Zélandu a zjišťujeme, že to, co jsme si předsevzali před odjezdem - tedy žádné velké plánování nemá smysl, uvidíme, co nám cestou cvrnkne do nosu, kde se nám zalíbí, tam zůstaneme - přesně to tady platí.

Po prvním týdnu v Kerikeri jsem už plánovala další přejezd na plantáž sladkých brambor na západním pobřeží. Ale brambory se nakonec nekonají. Já už třetí týden pracuji na cuketách a Kosťa v Honey factory jako Beekeeper assistant.

 

Cukety

20161017_122424.jpgZačalo to o víkendu před třemi týdny, když Sydney - černoch z Venezuely a zástupce Briana zabušil na naše auto, vzbudil nás v 8:00 a pravil, že potřebuje jednoho člověka na cukety. Tou dobou jsme byli s Kosťou oba v čekacím pořadníku na práci. Byla neděle, venku pršelo a mně se úplně nechtělo z postele, tak jsem s lišáckým úsměvem nabídla, že může jít Kosťa, že vlastně stejně ani nemám holiny, páč mojí velikost zrovna v místním "OBI" neměli a že bez nich se na rozbahněném poli těžko obejdu. Ani přes tyto nepatrné výmluvy jsem práci neunikla. Na cukety preferují ženy - asi jsme lepší, pečlivější nebo já nevím co :-). Tak jsem se rychle oblékla a šla, Sydney mi dal 10 minut na to, abych se připravila a už čekal před recepcí v autě, aby mě dovezl na místo určení.

Zastavili jsme na menší rodinné farmě, kde mě uvítala majitelka Lyn, ukázala mi své panství a zasvětila mě do taje sběru cuket. Tady jsem se dozvěděla, proč preferuje ženy. A vlastně čím menší, tím lepší. Tak ani nevím, co tam dělám já. Proč tam nejsou spíš Japonky od nás z kempu? Sběr spočívá v tom, že každý den po dobu 3. měsíců obcházíte ty samé keříky, jste shrbení k zemi a odstříháváte jednu cuketku za druhou v přesně dané velikosti. Neumíte si představit, jak ty mrchy rychle rostou. Každý den chodím ty samé řádky a pořád tam jsou další a další :-). Sezóna ještě úplně nezačala, každým dnem to má přijít. Zatím jsme ve 4 lidech sbírali cca 700 kilo cuket denně, ale bude hůř. Zhruba 4 hodiny dopoledne stříháme a sbíráme a po obědě většinou chvíli plejem, nebo uklízíme políčko a odjíždíme do skladu veškerou úrodu přeskládat do přepravek a připravit k transportu. Není to nic těžkého ani náročného, jen z toho pekelně bolí záda. Ale už si začínám zvykat.

 

20161005_101255.jpg

 

Být každý den venku a dělat manuální práci je zajímavá změna. Člověk má čas přemýšlet nad spoustou věcí, nad smyslem života, cílem cesty, nad vším možným i nemožným a nebo se prostě jen tak brouzdat mezi řádky, vypnout, nemyslet na nic a prostě jen sbírat a užívat si krásné přírody všude kolem. Nebudu Vám ale nic namlouvat, po 3 týdnech už to začíná být docela nuda. Hledáte si každý den nové výzvy a nové osobní úkoly. Už jen to, překonat počet kýblů z minulého dne se vám zdá být vzrušující motivací. Přemýšlím taky nad tím, že dělat celý den, každý den  a celý život monotónní práci by mě asi zabilo.

Časem si zvyknete i na to, že se sbírá za jakéhokoliv počasí. Cukety prostě rostou pořád a jakmile byste je jeden den neoškubali, druhý den by šly rovnou kravám - supermarkety přece přijímají jen ty krásné, malé a pravidelné tvary. Trochu mi to připomíná EU. Takže zpět k tomu počasí. První den jsem přijela v botaskách bez holin, horší počasí jsem zatím ještě nezažila - kdo zná Foresta Gumpa a pasáž o tom, jak jednoho dne začalo pršet a zažili všechny druhy deště - tak tak nějak to bylo :-). Během 10 minut jsem měla v botách řeku. Farmářka Lyn připravená na všechno nakonec přivezla holiny, nepromokavé bundy i kalhoty a pokračovali jsme vesele dál.

 

20161002_105304.jpg

 

Pracuji zhruba 30-35 hodin týdně, většinou 6 dní. Z práce se vracím každý den kolem třetí hodiny a jedinou mou denní starostí je vymyslet to, co uvařím k večeři. Nikdy bych neřekla, že se ze mě stane taková kuchtinka, ale strašně mě to baví. Každý den Kostovi vyvařuji nějaké dobroty. On se vrací z práce kolem šesté, takže mám spoustu času na vaření. Jídlo tu není úplně nejlevnější, ale časem se na to dá zvyknout a hlavně pro milovníky hovězího, jako jsem já, je to tu ráj na zemi. Takže naše obava, že se na Zélandu budeme živit jen kolínky s kečupem se nakonec nepotvrdila :-).

 

Honey factory

 

hives.jpg

 

Po našem příjezdu jsme se ještě rozkoukávali v kempu a doslechli jsme se, že je tu taky malá včelařská komunita. Skupinka lidí, které nikdo moc nezná, protože mluví rusky, mají velké služební káry a pořád pracují - to není v backpackeru úplně běžné. Pracovat 80-100 hodin týdně je pro ně normálka, někteří nadšenci i víc. Ptáte se, jestli to jde? Jde! když pracujete od pondělí do soboty, spíte tak 2,3 hodinky denně, dá se to zvládnout. Ale co, když je práce vaším koníčkem, všechno jde :-). Když jednoho večera přijeli z práce, jako vždy oblečení ve svých skafandrech hodných astronautů z NASA - alespoň ze začátku mi to tak přišlo, protože jsem nikdy před tím moc se včelaři do kontaktu nepřišla, Kosťa se rozhodl jít je pozdravit a seznámit se s krajany. Procvičit ruštinu a tak. A tak začalo naše přátelství s místní východní komunitou :-).

 

imag0439.jpgTihle kluci jsou převážně z Ukrajiny a Maďarska, mají klasická pracovní víza, ne jako my "dovolenkáři" a jezdí sem na včelařskou sezonu, která trvá zhruba od září do dubna. Pak se vrací domů, kde má většina z nich vlastní včelstva a živí se tím. Jsou to včelí specialisti a jezdí sem pravidelně na pozvání místní Honey Factory, kterou tu už 10 let vede Bohdan, Ukrajinec, který na Zélandu žije už 12 let.  A co že ta práce vlastně obnáší? Celé dny jezdí s džípy po místních pastvinách, lesích a na pobřeží, stěhují včelí úly tam, kde zrovna kvete to nejlepší, krmí včelky cukrem, kontrolují je a pečují o ně. Mají cca 8 tisíc rojů. Pořád je to pro mě trochu záhada, tenhle místní velmi prosperující byznys, ale já na to přijdu :-). Nejdražší med se údajně exportuje do Číny, je z květů místní rostliny Manuka. 

Krátce po seznámení kluci přišli za Kosťou s nabídkou práce, neváhal ani chvilku. Dostat se ke včelařům tu je normálně velmi obtížné. Takže ted je z něj něco jako Beekeeper Assistant - asistent včelaře. Stát se samotným včelařem není jednoduché a chce to několik let praxe, v podstatě řemeslo jako každé jiné. Kosťa dělá co je potřeba. Natírá včelí úly, voskuje rámečky, jezdí s klukama do terénu stěhovat včelstva. To je asi ta nejkrásnější práce - stěhování úlů. Včelaři využívají soukromé pozemky a pastviny místních, od všeho mají klíče a jezdí celé dny po překrásné zélandské přírodě, takže se dostanou i tam, kam se normálně nedostanete. Protože se včelstva stěhují hlavně v noci, když jsou včelky "doma" a jsou klidnější, pracuje se někdy i 20 hodin denně, kluci jezdí do pozdních ranních hodin. A když mi takhle Kosťa přijde ve čtyři ráno do pokoje ve včelím skafandru - ještě v ložnici z něj odlétávají včelky, které se na něm přes noc usadily :-). 5-10 bodnutí za den se už zdá být normálka. Takže když to shrnu, práce je sice časově náročná. Ale nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo být tak hezké a zajímavé. Speciálně tady, v místní nedotčené a dokonalé přírodě.

 

imag0449.jpg

 

Kosťova nová práce nastartovala i naše nové přátelství s touto skupinou. Připadám si teď tak trochu jako doma, víc než anglicky tu teď mluvíme rusky. Každý víkend se všichni společně sejdeme, popíjíme, vaříme. Kluci pravidelně dělají boršč a Kosťovy milované katljety. Takže skoro jako doma, prostě velká "rodina". Jídlo připravujeme vždycky všichni dohromady a hodně, takže taková klasická ukrajinská tabule. Kdo by to na Zélandu čekal, ale jsme za to moc rádi.

Po měsíci na cuketách se i mě zadařilo a příští týden nastupuji do nové práce, do místní Chocolate factory, takže ze mě bude znovu čokoládová královna. Je to výrobna hand made pralinek www.makana.co.nz.

V Kerikeri jsme plánovali zůstat maximálně měsíc, ale všechny tyto okolnosti nás přesvědčily, že zůstaneme další měsíc. Práce nás baví, po prvních dvou týdnech bydlení v autě jsme maximálně šťastní za komfort našeho parádního pokoje (mimochodem ubytování je tu pekelně drahé, týdenní nájem pokoje se sdílenou kuchyní a koupelnami nás vychází na 5 tis.Kč, to jen pro ilustraci). Takže zatím zůstáváme na severu severního ostrova. Jsem napnutá, jak bude vypadat ten jižní. Všichni říkají, že je daleko krásnější než ten severní, ale vůbec nevím, jestli to ještě jde :-). Těším se na to!