Jdi na obsah Jdi na menu

Multikulturní soužití

 

 

Poslední tři měsíce na Zélandu jsme se konečně přestěhovali do domečku, na zimu jsme to plánovali. Je to takové praktické, do sprchy a na záchod se už nemusíme pokaždé oblékat, protože nebydlíme  v něčem, co připomíná pracovní tábor, přesněji řečeno: v  jednom bloku pokoje, v druhém bloku kuchyně a ve třetím společné sprchy a záchody, v lepším případě je sdílíte s padesáti lidmi, v horším s několika stovkami. Ale i na to se dá zvyknout :). Pamatuji si poslední den na jihu v Te Anau, kdy jsem se šla ráno vysprchovat, jako obvykle v žabkách, ručníku a v ruce hygienické potřeby, do sprchy jsem to měla přes takový parčík asi 100 metrů, no a říkám si... Do prčic, mám to zapotřebí? Chodit ve sněhu v žabkách a ručníku? Jo.....tohle je jedna z těch úsměvných věcí, na které po svém návratu asi nikdy nezapomenu. Kosťa si ještě dnes občas omylem do ložnice přinese ze sprchy mýdlo nebo kartáček, prostě jen tak, ze zvyku, aby mu ho nikdo nevzal :-).

 

Po přestěhování do domečku jsme si užívali. Byl to takový ten klasický malý domek, co znáte z amerických filmů - bílý, papírový, ten který když foukne vítr, bojíte se, aby ho neodnesl i s vámi a s krásně upravenou zelenou trávou na předzahrádce. V domě byly 3 ložnice, jednu jsme měli my, druhou a menší dvě indické holky Sheetal a Amrit a třetí ložnici manželský pár - Ind Sam a Via z Bornea, úžasná kuchařka.

 

Říkali jsme si, jaká to je výhra, být v takovém domku na zimu, ale ona to nakonec zase taková hitparáda nebyla. Majitel, taky Ind, z úsporných důvodů zakázal v domě veškeré elektrické přímotopy. Topení v takovém zélandském domku byste hledali marně, mají ho jen zřídkakde. Holky z Indie tu lišácky vyřešily, každý den měly od večera do rána puštěný fén na vlasy pod peřinou. A tak jsme s Kosťou každý večer usínali doufajíc, že do rána neshoříme.

 

Zima je na Zélandu taková zákeřná, není to to, na co jsme zvyklí my. Na severu mrzlo jen pár nocí, přes den, když svítí sluníčko je přes dvacet stupňů a můžete  v klidu chodit v tričku a kraťasech, ale jakmile zajde, ochladí se zhruba na 5-10 stupňů. Nebylo by to tak hrozné, kdyby byl nějaký rozdíl v tom, jeslti jste venku nebo doma. Ale v tom papírovém domečku je teplota skoro jako venku, večer ležíte v posteli a kouří se vám od pusy, ráno vstáváte a zase se vám kouří od pusy. Žádné zateplení, žádná tříkomorová okna.

 

Abych se vrátila k tomu multikulturnímu soužití. Bydlení s jinými kulturami byla dost často taky zábava. S Viou z Bornea jsme si dávaly navzájem lekce vaření, byla to zapálená kuchařka a každý den poctivě pro těžce pracujícího Sama vyvařovala malajské dobroty. Časem jsme se dohodly, že budeme dělat nedělní lekce vaření. Ona milovala západní kuchyni, hlavně těstoviny na milion způsobů, nejvíc ze všeho lasagne a zapečené těstoviny s uzeným masem :-). Ale vůbec netušila, jak se takové těstoviny vaří. Já jsem se na oplátku mohla učit od ní. Nejvíc mě jednou pobavila, když jsem jedla pomeranč a ona na mě tak zírala, jako že proč jím pomeranč jen tak? Jestli mi to chutná... když jsem se jí zeptala, jak bych ho měla jíst jinak, její odpověď zněla: "No normálně, s čerstvým chilli, sojovou omáčkou a solí, minimálně" :-) ....že mě to překvapilo, říkala jsem si nakonec. :)

 

S Sheetal a Amrit to byla taky zvláštní kapitola, holky byly vyslané rodinami, aby se jim podařilo získat povolení k pobytu, v Indii opravdu není život jednoduchý, jak jsme se později dozvěděli. Na Zélandu už byly samotné zhruba 3 roky, obě od svých 18. narozenin. Amrit byla nezadaná, její rodina už je víc moderní, takže jí žádného ženicha ani nedomluvili a volbu nechávají na ní. Ale Sheetal, ačkoliv žije na Zélandu už 3 roky, loni odjela do Indie na vlastní svatbu. Tohle už byla pravděpodobně svatba, kterou dohodly rodiny. Ale Sheetal nám řekla, že svého manžela zná ze školy, miluje ho a že se mohla ke sňatku vyjádřit. Kdyby nesouhlasila, pravděpodobně by k němu nedošlo.

 

Holky jsou krásné, mladé, moderní Indky. Ale často mě zaskočilo, čemu všemu věřily. Kam se na to hrabou pověrčivé ukrajinské babičky. Takhle jednou Sheetal celý den nejedla a nepila, tak jsem se jí zeptala proč. Vysvětlila mi, že čas od času manželka za úsvitu vypije jen sklenici vody a pak celý den nejí a nepije. Jejímu manželovi to dodá sílu, energii a zdraví. Aha, takže zatímco manželka umírá hlady, muž vzkvétá, říkala jsem si.. Zvláštní. Ale je to jejich zvyk. Jednou jsem holkám nabízela kešu, na to mi řekly, že si mohou dát jen malou hrstku každá. Ptáte se proč? Malá holčička, dospívající dívka ale i dospělá žena může jíst pouze hrstku oříšků, mandlí, kešu, ale i jakéhokoliv ovoce pouze po trošku, protože by po všem tomto jídle mohla ztratit nebo v případě holčičky nikdy nedostala menstruaci a nemohla by mít děti.  Takhle jim to vždycky říkaly maminky a oříšky tak mohli jíst hlavně kluci. Jindy jsem nabídla Amrit tuňákový sandwich, vyvalila na mě oči, že dnes rozhodně tuňákový sandwich nemůže, že měla ráno kafe s mlíkem, říkala jsem si, proč zase proboha? S čím to na mě přijde dnes? No je to takhle - v Indii věří, že když sníte rybu a mléko v jeden den, na kůži vám vyskáčou bílé skvrny a ty už budete mít do konce života po celém těle. Takže prostě nikdy nevypijí mléko, když mají rybu a naopak. I kdybych to před ní udělala 3x, stejně tomu bude věřit. Ptala jsem se na to pak ještě dalších 3. Indů a prý je to tak :-). Obě holky jsou z oblasti Pandžábu, severní Indie, ale nevím, jak je tomu jinde. Tyhle historky, a že jich není málo, mě vždycky dokázaly pobavit. Ale pak jsem večer ležela v posteli, myslela na to a přemýšlela, jak jiný svět a život je kousek vedle nás.

 

dsc03736.jpg