Jdi na obsah Jdi na menu

Northland - Hideaway Lodge

 

Na doporučení zkušeného cestovatele Péci jsme dojeli do ověřeného kempu Hideaway Lodge v Kerikeri, dle referencí tu měl být Brian, majitel, recepční a správce v jedné osobě, který umí sehnat práci všeho druhu, na smlouvu i bez smlouvy. Po našem příjezdu se s námi familiérně přivítal. Dojeli jsme pozdě večer, tak jsme se jen dohodli, že přes noc zůstaneme v autě a ráno se rozhodneme, zda zůstaneme nebo ne. Po propršené noci jsme si ráno prošli naše nové bydlení a rozhodli se zůstat, bydlet  v autě další dva týdny jsme rozhodně neměli v plánu a zprvu jsem si to nedokázala ani představit, ale jak se později ukázalo, dá se to přežít a vlastně to není úplně nejhorší. Napadá vás, co je horší, že? Je to stan. Minimálně v tomto jarním proměnlivém počasí jsme po každé propršené noci litovali dva sousedy z Peru a Argentiny, kteří ráno ždímali spacáky, tomu jsme my unikli.

 

dsc01009.jpg

 

Brian - pracovní pasák, jak jsme mu později přezdívali, opravdu uměl sehnat práci všeho druhu. Poměry na Zélandu se za posledních pár let poměrně změnily, minimálně v této části ostrova. Práci v okolí Kerikeri sami seženete velmi zřídka, Brian je taková neoficiální pracovní agentura - pokud u něj bydlíte, dá vám práci. Obvolat nebo obejít farmy v okolí bylo v podstatě zbytečné, farmáři si zvykli najímat všechny sezónní pracovníky přes Briana, takže vám na férovku řeknou: "Ubytuj se u Briana, my berem lidi jen od něj". Tato služba je vykoupená poměrně drahým ubytováním - bydlení v jeho kempu ve vlastním autě vychází na 180 doláčů týdně, takže žádná sranda.

Kemp - jen co jsme se rozkoukali, začali jsme postupně zabředávat do tajů komunity Hideaway Lodge. Místo je to pěkné, obehnané palmami a Zélandskou divočinou, s chatkami, sdílenými pokoji, parkovištěm pro ty, co bydlí v autech až po místo na stanování. Místem pro společenské soužití je letní domek s gauči, billiardem, terasou a velkým bazénem.. tady se konají každý pátek a sobotu párty a všichni se po náročném pracovním týdnu většinou zlijí do bezvědomí. Hned po příjezdu se nás s velkým nadšením ujal jeden český pár, vysvětlili nám, jak se věci v kempu a kolem něj mají. V podstatě je to tu rozdělené na dvě velké skupiny, Čechy, jihoameričany, Vanuatce a pár Britů a na druhé straně takzvaní German kids, německá děcka, které rodiče po maturitě vyslali do světa, aby si zkusili práci, utřídili myšlenky v hlavě, vymysleli, co budou chtít studovat, až se vrátí domů a tak podobně. Tyto German Kids jsou obecně méně populární u místních zaměstnavatelů i u první skupiny, moc se jim nechce pracovat a většinu času dělají bordel všude kolem sebe. Pak tu je pár zvláštních individualistů, kteří se jen tak potulují a proplouvají. Po 2 týdnech už tu známe skoro všechny, je to taková velká zvláštní rodina, i když chodíme do práce, každý den se člověk vrátí do kempu a zase si připadá jako na dovolené. Vaříme ve společné kuchyni, povídáme si, dáváme si kafe, vyprávíme si o svých plánech, o práci i o cestovních zážitcích nebo ležíme u bazénu a plánujeme další výlety.

 

ve-volnych-chvilich-planujeme.jpg

 

Práce - v kempu fungují zvláštní audience, pokud člověk nemá práci, dostavuje se každý den v půl deváté večer k šéfovi - Brianovi, který přerozděluje práci na další dny. Obvykle je tam fronta pár lidí, kteří nedočkavě čekají na jejich příděl - život na Zélandu bez práce je celkem drahý, takže je dobré minimálně do začátku rychle začít a před prvním cestováním si pár dolarů vydělat. Protože jsme Češi, s prací jsme neměli až takový problém, první týden jsme získali super job - zahradničili jsme s Kosťou u jedné místní zbohatlé paničky na zahradě - tedy jestli se tomu ještě dá říct zahrada. Bylo to spíše panství. Zůstali jsme tam první týden, vypleli všechno, co šlo i nešlo a z dobře odvedené práce jsme měli každý večer upřímnou radost. Pokaždé jsem vzpomínala na mamku, kolik se u nás ve Vranově nadřela a jak by na mě byla pyšná - myslím, že by koukala, jak precizní výkony jsme předváděli. I když občas jsme si říkali, že bychom to nejraději všechno polili kyselinou, když jsme večer nemohli přes bolest zad spát. Po prvním týdnu a práci na slunci i v dešti obdivuji všechny, kteří nepracují v teplé a vyhřáté kanceláři.

 

prvni-prace--prvni-dolary_zahradnici.cz.jpg