Jdi na obsah Jdi na menu

Samoa, perla pacifiku

Po 4 hodinách jsme přistáli na maličkém mezinárodním letišti Faleolo kousek od hlavního města Apia. Přistáli jsme v noci, ale i přesto nás vítali místní kluci hrající na ukulele rytmy  tropického ráje.  Paní na celní kontrole ode mě vehementně vymáhala důkaz, že mám zpáteční letenku - začala jsem hledat v mé krosně, čímž jsem přispěla k vytvoření ještě větší fronty mezi obrovskými samoánskými pasažéry a rázem jsme jako jediní dva běloši vzbudili velký rozruch. Na Samou víza nepotřebujete, ale pro jistotu po Vás chtějí doložit zpáteční letenku. Paní se zřejmě bála, že si tento neobjevený kousek světa zamiluji tak, že už se domů nevrátím.

 

První noc jsme si zajistili ubytování dopředu v hlavním městě, kde žije zhruba 35 tis.obyvatel.  A plány jsme začali spřádat hned po probuzení. Zjistili jsme, že ve městě je jeden McDonald, tak jsme si řekli, že si tam dáme snídani a alespoň se připojíme na internet a vše si naplánujeme. Cestou po městě se na nás nalepilo pár místních kluků ve věku 8 let a všichni s námi mluvili perfektní angličtinou, dovedli nás až do mekáče a na chvíli si k nám sedli, aby nám pomohli plánovat nad mapou. Když jsme si objednali 2x snídaňové menu (ano, je to fakt šílenost, v takové krásné zemi plné zajímavých chutí jít do mekáče, ale internet jsme potřebovali), optala jsem se na heslo k wifi, načež mi paní u kasy odvětila, že wifi nemají. Paráda, snědli jsme teda divně a nasládle chutnající snídani a nakonec jsme byli rádi za místní chlapce, kteří tou dobou byli zřejmě za školou. Doporučili nám spoustu hezkých míst. 

 

Doprava

 

Na ostrově máte 3 možnosti cestování . Půjčit si auto v půjčovně, využít místní taxi - po naší zkušenosti bych řekla, že každý druhý muž je tu taxikář, je jich tu opravdu spousta a levní nejsou, ale smlouvat s vámi nechce ani jeden! Třetí a ta nejlepší možnost pro nás byla cestovat lokálními autobusy. Za prvé jsou levné a za druhé je to ten největší zážitek, který máme!

 

Autobusy

 

img_0154.jpgAutobusy na Samoe jsou staré, napůl dřevěné a všechny do posledního vyzdobené a krásně pomalované. Každá společnost využívá jiné malby, podle toho je můžete odlišit. Autobusy tu nemají žádné jízdní řády a v podstatě ani žádná psaná pravidla, je to sranda. Jediná autobusová stanice na ostrově je v Apii, všude jinde na autobus prostě čekáte u krajnice a když ho vidíte, mávnete a on zastaví. Když jsme se prvního dne na našem hotelu ptali, v kolik nám jede autobus na jih, na recepci nás jen odkázali na autobusák, že se tam máme jít zeptat. Kolem půl jedenácté jsme tam došli, všude spousta pomalovaných autobusů a pořádný rozruch kolem. Když jsme se dopátrali, který je ten náš, řidič nám odpověděl, že vyráží v půl jedné. Zajímavé bylo, že už ale seděl  v autobuse a s ním další desítka lidí, v tom autobuse, kterým jsme měli za dvě hodiny vyjet, trochu jsme znervózněli. Na můj dotaz, zda si máme blokovat místo či zaplatit předem, abychom měli jistotu, že se vlezeme, se jen usmál.  Tak jsme došli ve čtvrt na jednu po malé obchůzce místní tržnice zpět k autobusu. Tam jsme zjistili, že na ostrově jsou bankomaty jen v hlavním městě a platba kartami tu úplně rozšířená není, takže potřebujeme hotovost na celou dobu našeho pobytu, tedy pokud se nebudeme chtít vracet zpět do hlavního města. Naložili jsme tedy krosny do už tak nacpaného autobusu a já se s Kosťovým telefonem a navigací rozběhla najít první bankomat. Mise byla úspěšná, ale když jsem se vrátila zpět , náš autobus, Kosťa i veškerá zavazadla byla fuč. Zmocnila se mě panika. Já mám telefony, kabelku a peníze. Kosta zase krosny, batohy a je na cestě někam, ani netušíme kam. Jak se zase najdeme? Tisíc otázek a panika v hlavě. Když jsem se zeptala řidiče z vedlejšího autobusu, řekl mi, že autobus už odjel. Bezva! Skvělá zpráva. Tak jsem tam tak mlčky a s panikou v očích postávala, až za mnou došel řidič z jiného autobusu a řekl mi, že se nemusím bát, že jestli autobus odjel, jistě se pro mě vrátí. Dalších 20 minut jsem tam stála a přemýšlela, co si v těch padesáti stupních počnu a jak mě tam tak mohl Kosťa nechat, no nakonec přijeli všichni. Autobus se vydal někam pro stavební fošny a pak se otočili zpět pro mě. Z okna na mě mávali všichni cestující i Kosťa s úsměvem. Sranda. A tím začíná story o autobusu se službami, o kterých se Vám ani nezdá.

 

011-p1210186.jpgMístní autobusy mají kapacitu zhruba na 30 osob, ale tipuji, že běžně se nás tam vtěsnalo zhruba 60. Neuvěřitelné?! To ano! Sama jsem nechápala. Takže, to si takhle posedají místní vedle sebe, jakmile se začne autobus plnit, začnou si pasažéři sedat jeden druhému na klín. Stále tu platí, že mladší automaticky a okamžitě uvolní místo starším. Jednou jsme si takhle jeli z přístavu a já jsem uvolnila v přecpaném autobusu místo zhruba 90.letému křehkému stařečkovi, jakým šokem pro mě bylo, když mi tehle pán na oplátku nabídl svůj klín! :-D Hned jsem si pomyslela, že jakmile si na něj sednu, zabiju ho vlastním tělem. Jo, tentokrát jsem opravdu odmítla.  Ten chlápek to ale fakticky myslel vážně. Další věc je podávání dětí, jakmile nastoupí do autobusu maminka s dítětem a není místo, hned ho vrazí někomu, kdo místo na klíně má, takže pak během cesty dítě koluje celým autobusem a nikoho to ani za mák neznepokojuje. Vlastně ani to dítě ne, za celou dobu jsem tam neviděla jediné brečet. Když je autobus extra plný, maminka dítě podá někomu oknem a sama se pak nacpe alespoň na schody autobusu, dveře se za jízdy stejně nezavírají . A teď zpět k těm autobusovým službám, tu vám autobus vyzvedne fošny, jindy po cestě na vesnic i z města zastaví u sámošky, všichni cestující vyskáčou ven a jdou si nakoupit, čeká se na posledního, ohromné igelitky a krabice s nákupy se narvou už do tak nacpaného autobusu a když se pak projíždí kolem zeleninového trhu, ještě se tam přibrzdí, závozník vyskočí ven a pasažéři mu z okýnek podávají peníze a nákupní lístek, ten chce 5 kokosů, další zase 10 kusů kořene Taro, jiný sladké brambory. Jakmile je stánek u silnice prázdný, autobus opět odjíždí. Jih ostrova je tak řídce obydlený, že řidič zastavuje každému přímo u baráku, stařenkám nakonec donesou mladíci nákup až do kuchyně. Zapomněla jsem dodat třešničku na dortu - do tohoto chaosu okamžitě při nastartování začne hrát na plné obrátky lokální muzika, takže zvenku i zevnitř to vypadá jako jedna velká párty. To je místní autobusová doprava, která nás naprosto uchvátila!

 

Autostop

Další bezva zkušenost s přesunem z jedné části ostrova na druhý byl autostop. Taxiky jsme odmítali, pokud to bylo alespoň trochu možné. Přeci jen je to tak neosobní a člověk si na cestách užije tolik legrace, pokud zvolí jinou alternativu.

V jihozápadní části ostrova jsme strávili 3 dny a přišel čas na přesun, než jsme vůbec stihli zvednou ruku ke stopu, projížděl kolem Němec, se kterým jsme byli stejně ubytovaní předchozí večer, zdál se být přátelský a byl tam sám, tak jsou ho troufale oslovila, zda náhodou nemá cestu naším směrem a nechtěl by nás vzít. Za spolucestující byl očividně rád, Martin byl zhruba padesátiletý německý profesor ekonomie, který navštívil snad všechny země, na které si vzpomenu. Parádně jsme si popovídali o jeho cestách, našich plánech i krizi na Ukrajině. Když nás zhruba po hodině a půl odvezl až na místo určení, laskavě jsme se rozloučili a odjel. Jen co jsme ho ztratili z dosahu, zjistila jsem, že jsem si u něj nechala kabelku. Bezva. Začala hysterie. To by nebyla naše dovolená, aby se alespoň jednou něco nestalo. Okamžitě jsem se rozbrečela a vzpomínala jsem, co tam všechno mám. Jasně, oba naše telefony, peněženku se všemi kartami i penězi (jak jsem zmínila, na ostrově nejsou bankomaty, takže to nebylo úplně málo).  Přišli jsme na recepci našeho přechodného bydliště, museli jsme vypadat. Já vzlykala jak o život, Kosťa pod tíhou bagáže, oba unavení z padesátistupňového vedra. Přes všechen ten pláč jsem vysvětlila recepční, co se stalo. Ta nelenila a hned volala taxika, aby jel Martinovi v patách. Mezitím volala své rodině, která bydlí u silnice, aby stopovali bílé třídvéřové auto, to bylo totiž jediné, co jsme si pamatovali. Mezitím ochotně zavolala do našeho předchozího ubytování, zda na Martina nemají kontakt - neměli. Žádný. Propadala jsem panice, stále v pláči, když najednou po 30 minutách Martin v jeho bílém autě. Skočila jsem mu kolem krku s krokodýlíma slzama šťastná jako blecha. Byl to skvělý zážitek a jsem vděčná, že takoví lidé na světě jsou. Doufám, že to jednou budu moc někomu oplatit. Musím. Dlužím mu to!

Na Samoe jsme procestovali všechny tři obydlené ostrovy, prvních 7 dní jsme strávili na hlavním ostrově Upolu, pak jsme se přesunuli na 3 noci na maličký ostrov Manono a nakonec jsme se vydali po stopách lávou zalitého ostrova Savai´i.

 

Manono Island

 

img_0520.jpgVýlet na Monono Island byla vlastně náhoda, neměli jsme to v plánu. Ale když jsem jednou listovala v mapě ostrova, byla tam malá reklama na rodinné ubytování  právě tady. Řekli jsme si, že asi budou mít plno, když mají reklamu v hlavní turistické mapě, ale přesto jsem jim zkusila napsat, jejich nabídka zněla opravdu lákavě - ostrov je tak malý, že tam nejsou ani auta, ani psi, doprava je možná pouze loďkou a na ostrově už jedině pěšky. A tak jsme se tam vydali. K našemu překvapení jsme nakonec na  celém tomto ostrově byli jediní turisti. Ubytovali jsme se ve fale (místní označení pro bungalovy) přímo pod domem hostitele, asi  deset metrů od vody. Manželský pár byl velmi přátelský, pán byl místní starosta a taky něco jako (samo)soudce a jeho žena něco jako vládkyně všech žen na ostrově (o poměrech na místních vesnicích se zmíním později). K ubytování byla i polopenze z tradiční samoánské kuchyně, v podstatě jsme každý den starostům vlezli do kuchyně a jedli s nimi. Bylo to moc fajn, čerstvé ryby, spousta ovoce, ale někdy taky zcela neidentifikovatelné jídlo zvláštních chutí. Taky jedí spoustu zeleniny, která nemá žádnou chuť, např. taro kořeny - něco mezi bramborem a tvrdým chlebem a pak ovoce zvané breadfruit, to bylo taky úplně bez chuti a jedli ho ke všemu. Zřejmě proto, že úplně všude rostlo.

 

pokračování již brzy...