Jdi na obsah Jdi na menu

O nás

Vzpomínám si, kdy jsem poprvé reálně začala koketovat s myšlenou, že vyjet někam za hranice všedních dnů by možná ještě šlo, nejsme přeci tak staří a nechceme se vázat na všechna ta očekávání, která od nás všichni mají. Myslím tím rodina, práce, dům, všechny ty sociální jistoty, které už jsou v našem věku samozřejmostí. Přece už nám je kolem třiceti, měli bychom mít děti a né někde trajdat po světě s batohem. Jo, slyšeli jsme to tolikrát.

 

dsc00753.jpg

 

Ta myšlenka se mi reálně zrodila v hlavě při mém jarním jazykovém pobytu v Londýně v roce 2015. Poznala jsem tam spoustu mladých lidí z celého světa, kteří cestují, studují, poznávají nové věci, nové lidi, jsou naprosto bez závazků a povinností a najednou to bylo úplně něco jiného, než co jsem znala do té chvíle - zjistila jsem, že toužím být jako oni, najednou jsem cítila, že tohle je ta poslední příležitost, nikdy už další nebude. Zůstalo mi to v hlavě a víc a víc jsem nad tím přemýšlela. Když jsem poprvé přišla za Kosťou, byl v šoku, nebyl si jistý, jestli to není zase jen jeden z mých hurá nápadů a po první diskuzi s něčím tak absurdním nesouhlasil. Pár let už ho znám, vím, že když jednou řekne ne, tak to platí a tak jsem mu dala čas, stejně jako jsem ho potřebovala já, když jsem o tom dlouhé noci přemýšlela. Dalšího půl roku jsme na to téma ještě několikrát narazili, ale nijak zvlášť se tomu nevěnovali.  Jednoho letního večera roku 2015  se mě Kosťa začal vyptávat daleko víc než obvykle. Ano, byl to přesně ten večer, kdy jsme si řekli všechna ta pro a proti a definitivně se rozhodli, že to zkusíme - zažádáme o víza na Nový Zéland a pokud to vyjde, půjdeme do toho.

Nejsme tak staří a pokud to chceme, dokážeme to. A tak jsme 5.3.2016 ve 22:00 hodin svolali kamarády, sešli se v mé Karlínské kanceláři a nastal velký boj o víza. Jak to dopadlo tu snad ani nemusím psát - jsme tu :-).

 

dsc00467.jpg